Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krvavý déšť - prší snad na nás snad krev

 

 

Krvavý déšť, obloha či řeky… To vše dobře známe již z biblických textů. Ale jak to vypadá, když se něco takového přihodí dnes a do věci se vloží věda? Poslední případy rudého deště z Indie prokazují, že nejde jen o zabarvenou vodu. Vědecké analýzy údajně nasvědčují tomu, že by mohlo jít o záhadné mikroorganismy, které podle všeho nepocházejí z tohoto světa.

Je ráno 25. července 2001 a lidé v okrese Kottayam západoindického státu Kerala žijí svůj normální život. Nosí vodu do svých příbytků, okopávají pole nebo obsluhují turisty, kteří se právě začínají slunit na pláži. Vtom se však ozve hlasité a ostré zahřmění. Na nebi ovšem nejsou žádné známky bouřky a i ten zvuk je jiný. Nic víc se neděje. Několik hodin poté se ale z nebe spustí liják. To není nic neobvyklého – tedy až do momentu, kdy si promočení domorodci všimnou, že jejich šaty jsou krvavě zbarvené. S křikem zvedají hlavu a rozrušeně spěchají do svých chýší a domků. Ještě vyděšenější jsou turisté. Z nebe prší rudý déšť.

Začalo „období krvavých dešťů“?
Nestačí, že mají obyvatelé Keraly podivné rudé vody plné kbelíky. Strašidelná tekutina natekla všude a ještě se vrací. Zprávy o rudém dešti přicházejí z různých koutů země a nepřestanou až do 23. září. Hlášení přichází ze 124 míst na území přibližně oválného tvaru o rozměrech 450 x 150 kilometrů, což může být území blížící se rozloze Čech. Nejvíce se jich objeví během prvních pěti dnů. Dva měsíce opakovaných rudých dešťů jako by zahájily nový meteorologický fenomén – „období krvavých dešťů“. A skutečně, tato období se zřejmě, i když s několikaletou přestávkou, opakují. Rudě zbarvená voda tu totiž padá v dalších letech znovu. Naposledy 21. srpna 2007 padá rudý déšť na několika místech v okrese Kozhikode (opět stát Kerala). 12. února 2008 je záhada keralských dešťů rozšířena o možná nesouvisející jev – z nebe tu padají už i malé rybky.

Vědecké analýzy šokují

Vědci v první chvíli předpokládají, že jde o normální déšť obarvený nějakou meteorickou sprškou. Někteří tvrdí, že onen záhadný zvuk, který událostem předcházel, způsobil meteor pronikající do atmosféry. Indická vláda je rozrušena povykem a přislíbí hloubkové analýzy neznámé substance (látky). Nakonec přijde s tvrzením, že jde o spóry (výtrusy) z jakési místně rozšířené vzdušné řasy. Později však vědci přicházejí s šokujícím vysvětlením. Barevné částečky jsou buňky mimozemského původu! To se alespoň domnívá dr. Godfrey Louis a Santoš Kumar z Univerzity Mahátmy Gandhího v Kottayamu. Že by snad invaze z vesmíru? Žádný poplach! Jak ENIGMA zjistila, rudé deště nejsou zdaleka novinkou!

Detektivka v průběhu staletí

Než se vrátíme k rozborům záhadných dešťů z Indie, vydejme se nejdřív zapátrat po dalších podobných případech, souvislostech a možných vysvětleních. V minulosti jsou za původce zbarvení rudých dešťů označovány různé chemikálie, některé sopečného či meteorického původu. Evropské rudé deště jsou z větší části vysvětleny jako důsledek saharských větrných smrští a vírů, které barevný písek donáší až nad jih evropského kontinentu, kde se mísí s deštěm. Záhadou ovšem zůstává, proč rudé deště bývají v minulosti na území Anglie následovány zemětřeseními. Jaká souvislost tu může být? Historické zprávy také hovoří o nezvyklé substanci sestávající z železné rzi, různých druhů uhličitanu a blíže neurčené organické hmoty. Jmenovitě má jít o rozbor deště ze Sicílie, který tam padá 9., 10. a 11. března 1872. Za původce barvy bývají někdy označovány motýlí křídla nebo výtrusy hub, s rudými či žlutými dešti je spojována také síra, chlór či kobalt, jindy jsou obviňovány chemické závody... Nikdy se ale nenachází všeobecně platné vysvětlení, přestože se rudé deště vyskytly na všech kontinentech. Uniká záhada svému vysvětlení, nebo jsou barevné deště způsobeny vícerými příčinami?

Proč je záhada spojována s proroctvími

Do ruda zbarvený déšť nebo řeka patří ke známým znamením z biblické Apokalypsy a celé řady dalších proroctví. První zmiňuje dokonce krvavý měsíc, déšť směsi ledových krup, ohně a krve a slibuje třetinu mořských vodstev převrácených v krev. Slavný Nostradamus (1503 – 1566) tradici krvavých vizí podporuje – například rudé kroupy pokrývající zemi se objevují v jeho čtyřverší o třetím antikristu. Ale našly by se i běžnější případy, stejně jako řada méně známých proroctví různých vizionářů a šamanů. I proto provází rudé deště odnepaměti takový zájem veřejnosti. Mohly by snad mít katastrofické vize společný základ v nějaké hrozbě související s fenoménem rudých dešťů? Jednodušší vysvětlení je, že rudá barva připomíná krev a člověk si ji spojuje s varováním už ze zvyku. Zmínky o rudých či krvavých deštích se objevují již odedávna. O tom, že z nebe napršela rudá voda, hovoří například učenec Plinius starší (23 – 79 n. l.) ve starém Římě. Také další národy a civilizace tento fenomén zmiňují. Babyloňané nám zanechávají záznamy o rudém prachu a dešti, které se prý snášely z nebe už tehdy.

 

 



 Prší z nebe skutečná krev?


Přestože se tolikrát hovoří o krvavých deštích, jen v ojedinělých případech je spadlá tekutina analyzována a jen výjimečně se prokáže přítomnost skutečné krve. Jeden takový případ se měl podle tehdejších zpráv odehrát 15. května 1890 v kalábrijském městě Messignadi (jižní Itálie). Bylo zjištěno, že krvavý déšť se skládá z ptačí krve. Italský meteorologický úřad navrhl vysvětlení, že „migrující ptáci byli zachyceni a roztrháni silným větrem.“ Jenže chyběla jediná zmínka o tom, že by tou dobou proběhla jakákoli větrná smršť nebo že by z nebe spadly nějaké části ptačích těl. Existují ale i záznamy o případech, kde krev, a dokonce maso zem skutečně pokryly.


Farma v krvavé lázni


1. srpna 1869 údajně postihne jistou farmu v kalifornském okrsku Los Nietos (USA) zcela soukromá krvavá lázeň. Plné tři minuty má pršet z nebe nechutná směs masa a krve a pokrýt několik akrů soukromého pozemku. Jeho majitel J. Hudson prý z této rarity nemá ani nejmenší radost. Oficiální vysvětlení říká, že krvavou směs vyvrhlo hejno káňat. Nikdo ovšem žádná káňata nespatří a nebe je bez mráčku.


Případ Tennessee: nechutný vtípek
 

Nejvíce zaznamů krvavých dešťů pochází z 19. století. Známým případem je také údajný déšť krve, svaloviny a tuku spadlý na tabákové pole poblíž Lebanonu v americkém státě Tennessee ze 17. srpna 1841. Mezi jednou a druhou hodinou odpolední přicházejí dělníci se zprávou o záhadném dešti, který se měl za chřestivého zvuku snést z červeného mraku. V ruce mají několikacentimetrové kusy silně páchnoucího masa, které našli rozprostřené v oblasti široké asi 50 metrů a dlouhé přibližně 700 metrů. Jistý dr. Troost, který případ vyšetřuje, přinese toto „vědecké vysvětlení“ o silném větru: „Takový vítr mohl zvednout část zvířete ve stavu rozkladu a přivést ji do kontaktu s elektrickým oblakem, v němž byla držena ve stavu částečné tekutosti nebo viskozity (mazlavost, lepkavost – pozn. red.).“ Později se vysvětlilo, že šlo o vtip, který otroci nastražili na své pány. Maso prý pocházelo z prasete.

Když ne ze Sahary, odkud tedy?

Jistý druh červeného deště snášejícího se v Evropě byl, jak jsme již zmínili, označen vědci za saharský. Zásluhu na tom, že mu vědci vůbec věnovali pozornost, má německý vědec M. Ehrenburg, který odhadl, že 17. října 1846 poblíž francouzského Lyonu během jediné přeháňky spadlo téměř 330 tun této látky, z níž plná osmina – tedy asi 40 tun – se skládala z mikroskopického fytoplanktonu, obvykle jednobuněčných řas. V rudých deštích však Ehrenburg identifikoval více než 300 druhů organismů, které podle všeho nebyly afrického původu! Například patnáct z nich pocházelo z Jižní Ameriky, a tak tato záhada zůstala nerozluštěna.


Darwinův případ a další extrém
 

Jiným případem, který se odehrává kolem Kapverdských ostrovů (západně od Afriky), se zabývá dokonce britský autor evoluční teorie Charles Darwin (1809 – 1882). Zaznamenává rudý déšť při své plavbě lodí H. M. S. Beagle roku 1832. Podle výpočtu geologa Jamese Dwighta Dany (1813 – 1895) tento déšť pokrývá plochu více než milion kilometrů čtverečních (skoro dvojnásobek rozlohy Francie)! Opačným extrémem je případ z italské Sieny roku 1860, kdy celkem čtyřikrát napršel rudý déšť vždy „přesně na jednu a tu samou městskou čtvrť“. To zní jako velmi podivné chování větru. Rudá sprcha údajně trvala plné dvě hodiny! Rudé zbarvení se podle záznamů ztrácí těsně 200 metrů před meteorologickou stanicí, které se tak podaří zachytit jen vzorek čisté, nezbarvené dešťové vody.


Spojka s vesmírem
 

Některé případy rudého deště se dočkají i v 19. století podrobných vědeckých rozborů. A tak například 14. března 1818 postihne rudá sprška italskou Neapol a zanechá po zaschnutí suchý červený prach. Jeho složení je známé: pazourek (33 procent), kysličník hlinitý (15,5 procenta), chrom (1 procento), kyselina uhličitá (9 procent) a také „hořlavá uhlíková směs“. Prach byl označen jako z větší části sopečného a z menší části meteorického původu. Déšť z německého Blankenburgu z roku 1819 má podle vědců obsahovat směs chloridu a kobaltu. Případ ze Sicílie z března 1872 se objevuje dokonce v odborném časopise Chemical News, kde se uvádí složení: železitá rez (75,1 procenta), uhličitan vápenatý (11,7 procenta), organická hmota (13,2 procenta). A i v tomto případě, tak jako v řadě jiných, obsahuje déšť meteorický prach. Mohla by být přítomnost meteorického prachu pro řešení záhady rudých dešťů tou klíčovou indicií?

 

Déšť nese jednobuněčné organismy
 

Občas jsou v krvavých přeháňkách identifikovány jednobuněčné organismy. V článku Deště organické hmoty z meteorologického měsíčníku Monthly Weather Review roku 1917 americký biolog Waldo Lee McAtee spekuluje, že rudé deště mohou být způsobeny rychle se množícími červenými řasami a vířníky žijícími v dešťových nádržích. „Ale v žádném případě neprší,“ slovíčkaří McAtee, „leda ve smyslu, že jejich spóry nebo vajíčka byly někdy nějak přeneseny, pravděpodobně větrem.“ Profesor J. Brun z Ženevské univerzity píše roku 1880 v časopise La Nature, že skály a vegetace v marocké oblasti Džebel-Sekra jsou pokryty červenou substancí, kterou se mu podařilo identifikovat jako řasu Protococcus fluvialis. Prý ji tam přenesla vichřice. Otec moderní záhadologie Charles Fort (1874 – 1932) poznamenává ve své knize Lo! roku 1931, že alespoň tu se vědci shodli, že rudý déšť skutečně na zem napadl z nebe.


Které složky se opakují?
 

V současnosti již nikdo nepopírá, že rudé deště z nebe prší, a vědci k nim disponují řadou analýz. Je zřejmé, že původů tohoto krvavého efektu je hned několik, od záhad s masem a zvířecí krví přes saharské písky a sopečné směsi až po organické směsi jednobuněčných organismů a meteorický prach. V bohaté historii tohoto fenoménu vědci nacházejí opakující se složky: spóry řas či jakési jednobuněčné organismy a meteorický prach, který část dešťů odkazuje ke hvězdám. Jak známo, ochranný obal Země nás od vesmíru zcela neizoluje. Může cosi neznámého přicházet skutečně z kosmu?


Indické případy s revolučními výsledky
 

Čerstvé studie posledních případů opakovaných rudých dešťů z léta 2001, 2006 či 2007 spadlých na jihu Indie v přímořském státě Kerala, přináší šokující zjištění. Přírodovědci dr. Godfrey Louis a dr. Santoš Kumar z Univerzity Mahátmy Gandhího v Kottayamu tvrdí něco fascinujícího. Podařilo se jim izolovat zvláštní červené struktury, které mají podobu tenkostěnných buněk ve velikosti pouhých 4 – 10 mikronů. Ty největší jsou tedy pětkrát až desetkrát menší než lidský vlas, zhruba tak velké jako lidské krvinky (7 mikronů). Jde tedy opravdu o buňky? Zjevně ano, protože se prokazatelně a docela rychle množí. Navíc žijí úplně jiným způsobem, než známe na Zemi. Tyto organismy nejenže nepotřebují ke svému růstu světlo, ale prý se nejlépe množí ve vodě s extrémní teplotou.


Vědci objevují život přežívající 300 °C!
 

Zatímco dosud známá teplu nejodolnější bakterie dokáže přežít ve 121 °C, tyto buňky se nejlépe rozmnožují při zcela neuvěřitelných 300 °C! Záhada? A jaká! Ještě větší záhada přichází, když se zmínění vědci snaží odhalit DNA těchto mikroorganismů. Tucty provedených testů naznačují, že buňky DNA možná postrádají! Vědci nevylučují možnost, že se jim DNA nějak skrývá, spíše se ale kloní k hypotéze, že buňky mohou svou genetickou výbavu skladovat v úplně jiném druhu molekuly než DNA. Posledním šokem je způsob, jakým se buňky množí – místo obvyklého buněčného dělení vzniká časem jedna velká mateřská buňka, ze které se „vysype“ množství malých buněčných „dítek“.


Mimozemšťané na našich hlavách?
 

Výsledky popsaných výzkumů pochopitelně vyvolaly řadu pochybností, a ještě více jeho následné spekulace o možném mimozemském původu života. Jenže dosavadní experimenty provedené na jiných pracovištích podivné chování potvrzují. Jak to všechno vysvětlit? Dr. Louis vidí v organických částečkách mimozemské bakterie uvyklé na tvrdé podmínky vesmírného prostoru, které si „stoply“ kometu nebo meteorit, jenž se později rozpadl ve svrchní části atmosféry a smísil se s dešťovými mraky nad Indií. A jak víme z našeho historického výletu rudými dešti, meteority zřejmě hrají v tomto fenoménu zásadní roli. Souhlasí to s tak častou přítomností meteorického prachu a podporuje to i příhoda podivného zvuku, který obyvatelé okresu Kottayam pozorovali několik hodin před první „krvavou“ sprchou. Je tato verze méně věrohodná než odhad, že jde o nějakou vzácnou vzdušnou řasu, spóry neznámých hub ze zemských hlubin nebo pozůstatek netopýřího hejna rozmašírovaného meteorickou sprškou, jak znělo také jedno „pozemské“ vysvětlení?


Když se podaří vyfotit „těhotné“ buňky
 

Dr. Godfrey Louis podobná vysvětlení shazuje ze stolu. Krvinky stejně jako řasy a spóry mají přece DNA a ve styku s vodou či vzduchem velmi rychle umírají. Krvinky a spóry se navíc nemnoží a známé řasy jsou při teplotě 300 °C už nějaký čas mrtvé. A tyto organismy se naopak při 300 °C množí nejlépe! „Povedlo se nám pořídit fascinující snímky – elektronové mikrofotografie těchto buněk rozříznutých v půli,“ říká astronom Chandra Wickramasinghe, kterému Louis poslal vzorky. „Sledujeme, jak se množí, vidíme malé dceřiné buňky uvnitř těch velkých.“ Podivných mikroorganismů prý přitom spadlo nejméně 50 tun.


Záhadné organismy putují do Walesu
 

Astronom Wickramasinghe se svými kolegy na Cardiffské univerzitě ve Walesu úspěšně opakuje experimenty z Univerzity Mahátmy Gandhího v Kottayamu. Wickramasinghe je autorem moderní teorie pansmermie, podle které se život ve vesmíru šíří od svého prvotního vzniku dále a byl na Zemi donesen. „Pokud je pravda, že život přinesly komety před čtyřmi miliardami let,“ říká tento astronom, „jeden by očekával, že mikroorganismy se budou do našeho prostředí i nadále čas od času dostávat. Tohle může být jedna z těch chvil!“


Může život existovat bez DNA?
 

O důkaz toho, zda nalezené organismy mají, nebo nemají DNA, usiluje také tým mikrobiologa Miltona Wainwrighta ze Sheffieldské univerzity v Anglii. Jeden druh testu ukázal pozitivní výsledky, spolehlivý důkaz se ovšem stále nedaří získat. „Život, jak ho známe, musí obsahovat DNA, jinak to není život,“ připomíná Wainwright pozemskou definici. Ani přítomnost či nepřítomnost DNA však nutně nedokazuje mimozemský původ organismu. K rozřešení této otázky by mohly pomoci testy určitých uhlíkových izotopů, podle kterých naše věda mimozemský materiál určuje. Zapojí se do výzkumu i další světové laboratoře? Bylo by skutečně možné, že zatímco stále uvažujeme o možné existenci mimozemského života někde ve vzdálených galaxiích, na naše hlavy prší tuny živých mimozemšťanů?


Pochází pozemský život z vesmíru?
 

„Živé buňky by byly prvním potvrzeným důkazem mimozemského života, a jako takové by poskytly zdrcující klíč k původu života na planetě Zemi,“ říká dr. Godfrey Louis. Tady je ovšem třeba připomenout, že mimozemský život známe, byť ve zkamenělé podobě, nejméně od roku 1998, kdy vědci NASA našli bakterie v meteoritu ALH 84001,0 pocházejícím z Marsu. Objev je sice zpochybňován, ale několikrát opět potvrzen. Ostatně důkaz všudypřítomného zázraku života a poznání, že život nevznikl na Zemi, by asi nebyly ničím zdrcujícím. Mohli bychom být alespoň klidní, že naším případným vymřením život nekončí. Ovšem až zase budou pršet mimozemšťané, nezapomeňme si raději vzít pláštěnku!
 

zdroj

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krvavý déšť

(DomkaPom, 22. 3. 2015 15:40)

lel je zajímavé že už sem ho zažil