Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víly z Cottingley

 

http://i.dailymail.co.uk/i/pix/2008/10/14/article-1077709-021CD01A000005DC-582_468x386.jpg

 

Na počátku 20. století vytvářejí dvě školačky z anglické vesničky Cottingley pět snímků nadpřirozených bytostí, známých jako Víly z Cottingley. Bouřlivý spor, zda jsou pravé, či zda jde o padělky, se táhne 60 let. Jejich horlivým obhájcem je také britský spisovatel a duchovní otec detektiva Sherlocka Holmese Sir Arthur Conan Doyle, o němž se často tvrdí, že se dal napálit vesnickými dívenkami. Jak to bylo doopravdy?

Údolí u vesnice Cottingley nedaleko severoanglického města Bradford se koupe v paprscích slunce a po kamenech v potoce skáčou dvě dívky – šestnáctiletá Elsie Wright (1901–1988) a její desetiletá sestřenice Frances Griffiths (1907–1986). O prázdninách roku 1917 tu tráví každou volnou chvilku a nedbají na zákazy. Tvrdí totiž, že si tam chodí hrát s vílami... Rodiče berou jejich vyprávění jako projev bujné fantazie – dokud se školačky nerozhodnou dokázat, že mluví pravdu! Elsie si od otce Arthura Wrighta půjčuje fotoaparát, a když se jednoho dne vracejí domů, triumfálně hlásí, že vyfotografovaly víly! U dospělých vzbuzuje toto tvrzení jen smích – o to větší překvapení je čeká, když Arthur Wright snímek vyvolá. Na fotografii je totiž vidět Frances a před ní pět podivných objektů. Wright se nejprve domnívá, že jde o obaly od sendvičů, ale pak si všímá, že to jsou malinké postavičky s křídly. Podařilo se snad dívkám skutečně vyfotografovat víly?

Jsou to víly – a basta!

V září 1917 školačky vytvářejí další fotografii – sedící Elsie, jíž skáče do klína skřítek! Arthur Wright snímky považuje za žert – dobře si uvědomuje, že je Elsie umělecky nadaná, vždyť od 13 let navštěvuje uměleckou akademii Art College v Bradfordu, a navíc pomáhala ve fotoateliéru, kde se mohla přiučit všelijakým trikům. Postavičky jsou podle něj vystřižené obrázky, narafičené před objektiv. Dívky ovšem trvají na svém – vyfotografovaly víly a basta! Hlavně Frances je o pravosti snímku přesvědčena a 9. listopadu 1918 ho posílá kamarádce Johanně Parvin z Kapského Města v Jihoafrické republice, kde s rodiči dříve žila. Na rub obrázku píše poznámku: „Elsie a já jsme se spřátelily s vílami z potoka. Je to legrační, v Africe jsem je totiž nikdy neviděla. Asi je tam pro ně příliš horko...“ Arthur Wright přesto trvá na tom, že děti snímky zfalšovaly, takže jsou uloženy do skříně, kde na ně sedá prach. Na světle světa se objevují až v roce 1919 a rozpoutávají zřejmě největší fotografický skandál v dějinách!

Napálily experta na padělky?

V roce 1919 Elsiina matka Polly Wright navštěvuje přednášku Theosofického spolku (mystické hnutí s vlastními filozofickými a náboženskými představami – pozn. red.) v Bradfordu, kde přednášející vypravuje o vílách. Svěřuje se mu s rodinnou raritou – se snímky pohádkových bytostí, a senzace je na světě! Fotky se záhy dostávají k britskému okultistovi Edwardu L. Gardnerovi, který je ohromen. Je to důkaz existence nadpřirozených bytostí? Gardner dává snímky prozkoumat u firmy Kodak, která ale odmítá vynést jednoznačný ortel: „Negativy jsou vytvořeny jednou expozicí a nic nenasvědčuje, že by byly zfalšované, ale to nelze považovat za důkaz jejich pravosti,“ píší experti z Kodaku. Jiný odborník na falšované fotografie, britský fotograf Harold Snelling, má ale jasno. „Snímek vznikl jedinou expozicí. Postavy nejsou z papíru ani látky a nejsou namalovány na pozadí – a co mě dostává nejvíc, je fakt, že se všechny během expozice posunuly,“ tvrdí. Snímek považuje jednoznačně za pravý. Jsou snad dívky tak schopné falzifikátorky, že by napálily i renomovaného experta?

 



 Důkaz existence nadpřirozena?

Největší poprask ovšem propuká poté, co se do případu zapojí slavný britský spisovatel a duchovní otec detektiva Sherlocka Holmese, Sir Arthur Conan Doyle (1859–1930). Právě chystá článek o vílách do vánočního vydání britského magazínu Strand, když mu Edward Gardner pošle snímky školaček z Cottingley. Doyle je nadšen a chce je otisknout u svého článku. Dokonce píše Elsie osobní dopis, v němž uvádí: „Vážená slečno Elsie Wright, viděl jsem nádherné obrázky víl, jež jste vyfotografovala vy a vaše sestřenice Frances, a dlouho jsem nebyl ničím tak zaujat... Teď se chystám do Austrálie, ale předtím bych rád zajel do Bradfordu a půl hodiny si s vámi popovídal, abych se dozvěděl úplně všechno.“ Doyle považuje snímky za hmatatelný důkaz existence víl a opravdu je otiskuje v magazínu Strand. Tím píše první kapitolu příběhu, jenž nedává spát odborníkům ani laikům víc než 60 let.

Zázrak fingované fotografie?

Vánoční vydání Strandu je záhy vyprodáno a Doyleův článek s titulkem Začíná nová epocha, víly vyfotografovány! rozpoutá bouřlivou diskuzi, jež pokračuje dodnes. Jsou snímky falza, nebo zobrazují víly? Mohly školačky vytvořit tak dobrý padělek, že zamotal hlavy expertům? Otázek je mnoho, stejně jako kritických reakcí. Třeba anglický vědec Major Dr. John Hall-Edwards (1858–1926) nemá žádnou pochybnost, že jsou zfalšované. „Kritizuji postoj těch, kteří prohlašují, že je snad něco nadpřirozeného na okolnostech, jež provázely vznik těchto fotografií, protože jako vědec věřím, že vštěpování těchto absurdních myšlenek do mysli dětí bude mít za následek nervové a duševní poruchy!“ prohlašuje. Dokonce i umírněné reakce jsou rozpačité. Noviny City News fotografie komentují slovy: „Zdá se, že v tuto chvíli musíme uvěřit buď v neuvěřitelné mystérium víl, nebo neuvěřitelný zázrak fingované fotografie.“ Ale kde je pravda? Dal se autor Sherlocka Holmese napálit šprýmem školaček?

Vystřihly obrázky z papíru?

Nejčastějším argumentem kritiků je fakt, že víly na snímcích vypadají příliš ploché, jako by byly vystřižené z papíru. Navíc jsou podobné ilustracím z knížek pro děti. A šaty a účesy jsou prý příliš moderní a připomínají dobovou francouzskou módu. Kritických názorů se objevuje bezpočet, ale Doyle a Gardner s nimi nejspíš počítají, protože už v létě roku 1920, dlouho před vydáním časopisu Strand, přesvědčují školačky, aby nafotily další fotografie. Doyle je tou dobou v Austrálii, takže se do Cottingley vydává Gardner a veze dva fotografické aparáty a dva tucty fotografických desek. Ty jsou tajně označeny, čímž má být vyloučen podvod. Oba známí spiritisté doufají, že pořízení dalších fotografií přinese definitivní důkaz o tom, že tyto bytosti skutečně existují.

 


Největší kachna v dějinách?

Gardnerovi netrvá dlouho děvčata přesvědčit, aby nafotila další snímky. A záhy dostává od Elsiiny matky Polly Wright dopis: „Ráno bylo zatažené a mlhavé, takže neudělaly žádné fotografie až do večeře, kdy se mlha rozptýlila a začalo být slunečno. Šla jsem k sestře na čaj a nechala je o samotě. Když jsem se vrátila, měly udělané dvě fotografie...“ Později se dívkám údajně daří vyfotografovat i třetí snímek – tančící víly v trávě. Když se fotografické desky dostávají ke Gardnerovi, ten zajásá. Obratem posílá Doyleovi telegram, že nyní mají v ruce další tři snímky těchto bytostí. Je to dostatečný důkaz jejich existence? Doyle je o tom jednoznačně přesvědčen. „Mé srdce plesalo, když jsem daleko odsud v Austrálii dostal vzkaz a tři přenádherné obrazy, které potvrzují naše publikované výsledky. Pokud budou víly uznány, budou i další psychické fenomény přijímány ochotněji,“ odpovídá Doyle z turné v Austrálii. V březnu 1921 vydává v magazínu Strand druhý článek o fotografické sérii, jež vstupuje do dějin pod názvem Víly z Cottingley. Může jít o největší kachnu v dějinách?

Jsou obě dívky jasnozřivé?

Další článek a Doyleova kniha s názvem Příchod víl, vydaná v roce 1922, vyvolá obrovský rozruch. Stoupenci považují snímky za jasný důkaz existence nadpřirozeného světa, skeptici je označují za nepříliš podařená falza. Doyle je v týdeníku Yorkshire Weekly Post hájí slovy: „Když si uvědomíme, že to jsou první fotografie, které tyto děti v životě udělaly, je nemožné si představit, že jsou schopny technické manipulace, jež by mohla oklamat odborníky.“ Doyle i Gardner se domnívají, že jsou dívky jasnozřivé, což potvrzuje i britský jasnovidec Geoffrey Hodson (1886–1983). „V srpnu 1921 proběhla poslední expedice do Cottingley – tentokrát s jasnovidcem Geoffreym Hodsonem, který měl ověřit pozorování zdejších víl. Bohužel víly odmítly být fotografovány, ale byly viděny Hodsonem i Elsie,“ uvádí anglický publicista Joe Cooper. Může domnělá jasnozřivost dívek způsobit, že jsou schopny zachytit nadpřirozené bytosti na fotografické desce? Ale proč po roce 1921 už žádné další fotografie víl nevznikly?

Tahají svět za nos 60 let?

Arthur Conan Doyle i Edward Gardner to vysvětlují tím, že děvčata už jsou příliš dospělá a přístup do světa víl se jim uzavřel. Zveřejněné fotky jsou tak jediné, jež se Elsie a Frances podařilo zhotovit. Spor o jejich pravost se vleče víc než 60 let. Stále znovu jsou podrobovány expertizám, ale důkaz jejich padělání ne a ne získat. Britská televize BBC v 70. letech minulého století zjistí tehdejší pobyt fotografek – už postarších vdaných dam Elsie Hill a Frances Way – a natáčí o případu pořad. Ženy ovšem trvají na tom, že fotografie nezfalšovaly. Frances tehdy prohlašuje: „Samozřejmě, že ne. Řekněte, jak bychom to mohly udělat – vzpomeňte, jí bylo 16 a mě 10 let. Copak dítě dokáže procházet životem a udržet tajemství?“ Kritici argumentují tím, že Elsie pomáhala ve fotoateliéru. Ta se však brání, že tam pracovala jen pár měsíců a zabývala se pochůzkami a čištěním tisků. K fotoaparátu údajně ani nepřičichla. Jsou snad fotografie skutečně pravé? Nebo dámy tahají svět za nos?

 


Důkaz ve staré knize?

Prohlášením Elsie a Frances však dělá čáru přes rozpočet objev britského spisovatele Freda Gettingse, jemuž se v roce 1977 dostává do ruky kniha Princess Mary´s Gift Book s obrázky anglického ilustrátora Clauda A. Sheppersona (1861–1921), jež jako by vílám z Cottingley z oka vypadly! Podařilo se najít jejich vzor? „Kuriózní je, že v této knize, kompilaci povídek a básní pro děti od různých autorů, je i příběh s názvem Bimbashi Joyce, napsaný Arthurem Conanem Doylem! Jistě dostal kopii od vydavatele. Pokud by si toho obrázku všiml a měl druh vnímavosti, který přisuzoval Sherlocku Holmesovi, musel by nutně dojít k závěru, že snímky z Cottingley byly padělky,“ uvádí americký profesor fyziky Donald E. Simanek. Jak to mohl Conan Doyle přehlédnout? Dal se skutečně napálit, či šlo jen o shodu náhod?

Jen obrázky na jehlicích?

Elsie a Frances se k případu odmítají vyjadřovat. Zdá se, že na něco čekají. Snad na to, až všichni aktéři „vílí kauzy“ odejdou na věčnost? Conan Doyle umírá roku 1930, ale Gardner a Hodgson stále žijí. Nechtějí jim ženy ublížit přiznáním, že fotky víl z Cottingley jsou opravdu jen dětským žertem a že si tak dlouho střílely z celého světa? Nejspíš... V roce 1981 totiž v interview s Joe Cooperem pro časopis The Unexplained nakonec přiznávají, že jsou snímky podvrh! Prý je vytvořily pomocí obrázků překreslených z knížky, jež napíchly na jehlice od klobouků a narafičily je před objektiv. Tedy přesně tak, jak se domníval Arthur Wright. Na jednom snímku je dokonce špička jehlice i vidět! „Je-li druhý obrázek pečlivě zkoumán, lze spatřit hrot v místě skřítkovy bránice. Ale Conan Doyle došel po přezkoumání tisku k závěru, že to je pupek, a že tedy porod v pohádkovém království může být podobný lidskému zrození,“ tvrdí Cooper. Ale proč se dívky k podvodu nepřiznaly dřív?

 



Pravda je na věčnosti
Odpověď je nasnadě. To, co začalo jako dětský žert, se naprosto vymklo kontrole. Když se do toho zapojil Gardner a Doyle, tak už nešlo vycouvat. To potvrzuje i výpověď Elsie z roku 1985 pro televizní pořad Svět tajemných sil Arthura C. Clarka – prý bylo příliš trapné přiznat pravdu poté, co oklamaly slavného autora Sherlocka Holmese. „Dvě vesnické děti a tak skvělý člověk jako Conan Doyle – inu, mohly jsme už jen mlčet,“ říká Elsie. „Nikdy jsem si nemyslela, že jde o podvod – s Elsie jsme si udělaly legraci a stále nemohu pochopit, proč se nechali doběhnout – asi chtěli být doběhnuti...“ dodává Frances. Mezi oběma ženami ale panuje neshoda, zda byly zfalšovány všechny fotky. Frances totiž tvrdí, že jedna z nich, ta poslední, je pravá! „Bylo to mokré sobotní odpoledne, my jsme se jen tak loudaly s našimi kamerami a Elsie neměla nic připraveno. Pak jsem viděla víly v trávě, namířila fotoaparát a udělala fotografii,“ popisuje Frances. Pátý snímek z ostatních skutečně vybočuje. Může snad být i přes odhalený podvod pravý? Nebo si Frances naposled zavtipkovala? To už se zřejmě nedozvíme – Elsie i Frances koncem 80. let odešly na věčnost a pravdu si vzaly s sebou...

 

zdroj

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kéž by

(Bleed , 27. 3. 2012 22:36)

Z vyprávění příběh znám ale co máš napsáno tu jsem nevěděla. Krásné, kéž by fotky byly pravé.