Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ochránci domovů - dobří duchové?

http://2.bp.blogspot.com/_StYRdM_sF0E/TMrxDcajzSI/AAAAAAAAATc/-_nYRlfPtZU/s1600/Ghosts.jpg

 

Představa, že každý dům má svého ochranného ducha, který pomáhá jeho obyvatelům, pokud mu přinášejí oběti a jsou s ním v přátelských vztazích, byla rozšířena po celé evropské pevnině a udržela se, přes všechny církevní zákazy, až do novodobé lidové kultury. Patří tak k názorným příkladům konzervativnosti a kontinuity předkřesťanských názorů až téměř do současnosti. Těžko můžeme přitom rozhodnout, zda kult domácích bůžků vznikl z uctívání předků (manismus) anebo oživujícím vcítění se do věcí obklopujících člověka, jak soudí animismus. Zdá se, že oba druhy představ tu splývají, podobně jako u mnohých přírodních duchů: mnohdy šlo skutečně o duše předků - "dědky", jindy spíš o bytosti mimolidského původu - skřítky, šotky, hospodáříčky apod.

   Zprávy o úctě l domácím duchům u Slovanů sahají až do 11. stol. a následují i z dalších století na celém slovanském území až do nové doby. Západní prameny jako Thietmar, Saxo a Helmold je nazývají podle římské tradice demestici nebo penati; stejně tak i český kronikář Kosmas nebo Homiliář opatovický z přelomu 11./12. stol. Domácí název zachovaly ruské prameny z 11. stol. - "domovoj" a český kronikář Dalimil z počátku 14. stol. - "diedci". Pozoruhodný je údaj z pověsti o praotci Čechovi a členech jeho průvodu, kteří "nesli své dědky na plecích" (Kosmas: in humeris, Dalimil: na pleczy) do nového domova. Odpovídají mu totiž některé pozdější skutečnosti, např. srbská představa, že ochranný duch sedí každému na pravé pleci, anebo běloruský výraz "babki i dedki zaplečnyja", tj. duchové předků přebývají na plecích každého člověka, jakož i obecně doložený zvyk přenášet při stěhování obřadně domácího ducha s sebou do nového příbytku.

   Názvy bytostí i jednotlivosti vykazují sice řadu variant, ale základní představa o jejich funkci, vlastnostech, schopnostech zůstává v podstatě stejná. Ruský děduška domovoj, ukrajinský did, dido, polský dziad, český šotek, hospodáříček, skřítek, slovinský šetek, srbochorvatský sjen a bulharský stopan plnili shodnou úlohu, i když jejich podoby a zvyklosti s nimi spojené se lišily. O českém domácím duchu se zmiňují autoři 15.-18. stol. včetně Husa, Komenského, Stránského a Pešiny. Šotek má obvykle podobu chlapce s pazourky na rukou i nohou - podle některých jde o duši nekřtěňátka - chrání stádo, rozmnožuje majetek, takže rčení "má šotka" znamená, že se někomu dobře daří. Rád provádí různá šibalství lidem i zvířatům, zejména v noci, nesmí se mu však ublížit, jinak se stává zlým a mstivým; s touto vlastností souvisí opět kletba "aby tě skřítek vzal!". Slovenský škriatok, polský skrzatek a slovinský škratec patří, na rozdíl od českého skřítka, spíš k přírodním duchům. Vysloveně domácím duchem u Slovinců je však šetek, maličký jako palec, ale jinak podobných vlastností jako český šotek.

   Bohaté představy jsou spojovány s ruským domovým, který má podobu malého stařečka s bílým vousem, jiskrných očí a oděného do červené košilky s modrým páskem. Často se ukazuje i ve zvířecí podobě, např. jako pes, kočka, had, krysa, žába apod. Rád se zdržuje na peci, a proto se může usadit i ve vedlejších stavbách, vybavených ohništěm nebo pecí: v lázních (bannik), v sušárně (podovinnik), případně ve stodole (gumennik). Nazývají se rovněž "chorzain" (hospodář) jako v Čechách, neboť pečuje o dům a blahobyt jeho obyvatel, chrání i novorozeňata, která mu proto pokládají na práh. Jeho ochranu je ovšem nutno si zajistit již při stavbě domu obětí jehněte, černého kohouta, obilí, chleba či jiných potravin nebo peněz zakopaných do základů. Jsou známyi případy obětovaných dětí, např. při stavbě opevnění. Archeologické nálezy dětských kostřiček u stěn příbytků, např. na Budči, souvisí zřejmě rovněž s touto zvyklostí. V srbských a bulharských lidových písních jsou také zmínky o tom, že do základů měst, mostů, pevností, ba i kostelů byli zazdíváni nedospělí mládenci a dívky, jejichž duchové měli tyto nové stavby chránit.

   Každý domovoj má svou barvu, kterou je nutno poznat, neboť je to šťastná barva domu. Jestliže se nedostává domovému patřičné úcty a obětin nebo když se vdaná žena objeví s nepokrytou hlavou před cizím člověkem, rozzlobí se a působí škody; dá se však opět udobřit. Může se také stát, že podlehne v boji s cizím domovým, který se pak stává škůdcem rodiny a musí být magickými obřady vyháněn. Škody obvykle působí i příbuzná domácí bytost, tzv. dvorovyj, jenž trápí zvířata.

   Pozoruhodná je představa o lásce domového ke koním. Podniká na nich noční jízdy, takže ráno jsou koně zpoceni - stejně jako tomu bylo kdysi u posvátného koně arkonského Svantovita. Dokazuje to, jak určité motivy dlouho přežívají i ve vzájemně vzdálených oblastech.

   Jakýmsi ženským protějškem domového je zlá kikimora, která škodí zvláště mužům a domácímu zvířectvu, straší v noci malé děti a ženám zamotává přízi; její noční předení předpovídá neštěstí. Naopak korgoruše, která se zjevuje v kočičí podobě, domovému pomáhá, neboť přináší hospodáři peníze a zásoby z jiných domů.

   Bulharský domácí bůžek se nazývá stopan. Ztotožňovali ho obvykle s některým předkem a uctívali ho jak křesťané, tak muslimové. Rozdíl se projevoval pouze v tom, že v křesťanském domě mu obětovala nejstarší žena rodiny (černé kuře, víno, pečivo), v muslimské prováděl oběť muž, který zařezával černého berana.

   V Lužici, Polsku a částečně i na Moravě chránili domovy též ludkové, tj. malincí lidé, avšak jen v poněkud volném vztahu, protože nesídlili přímo v domě, nýbrž v horách a žili přitom v přátelství s určitou rodinou. Byli považováni za praobyvatele Lužice a předky Srbů, neboť se s nimi spojovala náhodně objevená pravěká pohřebiště s popelnicovými pohřby, která obyvatelé Lužice uctívali jako posvátná a nedovolili je narušovat. Snad doznívala v této představě vzpomínka na dávné předky, kteří své mrtvé spalovali a ukládali do nádob. Mluvili též lužickosrbsky, ale zkomoleně. Od nich se lidé naučili stavět příbytky a různým řemeslům, zvláště kovářství. Zmizeli od té doby, co v krajině vyzvánějí zvony. V Polsku jim odpovídají pestře odění krasnoludci, v Kujavsku krosnalci, tj. zakrslíci, v Kašubsku a Pomoří krosnieta, tj. drobné bytosti.

   Zvláštní druh domácích géniů představují bytosti, které se zjevují v podobě zvířecí, zejména hadí, jak ukazuje český had hospodáříček či domovíček, doložený již na počátku 17. stol. Sídlí pod prahem nebo pod pecí a je zárukou rodinného blahobytu, pokud mu nikdo neublíží. Jeho život je tajemně spojen s životem hospodáře - smrt jednoho znamená i smrt druhého. S podobnými představami se setkáváme také v Lužici a v Polsku, kde dokonce rozlišují hada mléčného, jenž chrání dobytek, a žitného, který je ochráncem polí. Stejně tak i na Ukrajině a u Srbochorvatů, kde domácí sjen (=stín) má rovněž podobu hada, méně psa nebo kočky. V Bulharsku hospodaří v domě také již zmíněný smok nebo zmej, jemuž se obětuje mléko. Všude platí přísný zákaz zabíjení, které by znamenalo naštěstí pro rodinu. Všeobecně rozšířená představa hada jako ochránce domácího blahobytu vyplula zřejmě z jiné představy tohoto tvora jako symbolu plodnosti vůbec i z jeho odpozorovaných zvyklostí: nerad opouští místo, v němž se jednou usídlil.

   Ve střední Evropě se spojuje štěstí v domě též s přítomností čápa, a proto se mu klade na střechu kolo pro hnízda.

zdroj

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář