Ódinova poušť
Ódinova poušť
"Je konec!" zvolal Wodan a hlas se mu zlomil. Stál na vrcholu strmé hory, která nesla jeho jméno, a shlížel do údolí, kde plála jasným ohněm jeho svatyně. Kouř těžce stoupal dusným vzduchem vzhůru podél svahu, štípal wodana v očích a vháněl mu do nich slzy. Plameny hladově olizovaly htubě tesané dřevo posvátného přístřešku. jehož praskot se mísil s dusotem koní franských vojáků, kteří mizeli v ohbí stezky stáčející se do hustého lesa. Byla to poslední Wodanova svatyně široko daleko v tomto kraji a i ta měla za několik okamžiků stejně jako mnohé předtím lehnout popelem a být větrem roznesena na všechny světové strany. Její hliněné základy zarostou do roka plevelem a nic nebude svědčit o hlučných slavnostech, které se tu dříve konaly na Wodanovu počest. I hromady dobytčat a koní, které mu lidé přinášeli v oběť, ztrouchnivějí a rozpadnou se na prach a to co z nich zbude, pokryjí nánosy prsti a zelený porost. Koho budou lidé žádat, až půjdou do boje, koho budou prosit o zdar při všem svém konání?
Mocný král Franků zavrhl Wodana a ostatní své staré bohy, prijal víru v nového, jediného boha a rozkázal, aby tak učinili i heho poddaní. Vysílal vojáky do všech krajů své říše i za její hranice a ve jménu nového boha dal sežehnout odvěké svatyně a vymýtit všechny památky na staré bohy.
Byly časy, kdy na Wodana a bohy jemu příbuzné neotřesitelně věřily všechny kmeny, a těch nebylo málo. Jejich sídliště byla roztroušena v údolích řek, na kopcích a na mýtinách v hlubokých hvozdech pevniny, omývané severním mořem, a dosahovala až k mohutným tokům Dunaje na jihu a Rýna na západě. Na východě sahala Wodanova říše až k Labi, ale uctívali jej i hbití Vandalové a Gótové, kteří postupovali ze severu k jihu údolím další velké řeky na východě Visly.
Wodan nejraději vzpomínal na doby , kdy tito lidé vyznávali pohyb a nespoutanost a neohroženě se vydávali ze severu stále hlouběji a hlouběji do vnitrozemí , odkud vytlačovali kmeny jiných plemen, které jim stály v cestě. Tehdy jej uctívali ve volné přírodě, zasvěcovali mu šumící háje a pahorky, tyčící se nad krajinou, i kameny, které vynikaly svým tvarem či osamělostí nad okolím. Věřili také, že božská moc je ukryta v bystře proudících řekách a v perlivých pramenech. Sama příroda jim tu moudrou víru vnukla. Uprostřed přírody poznali, že tiché , ustavičné zurčení pramenité vody zjevuje pozorně naslouchajícímu uchu tajemství ukryté v zemských hlubinách, a viděli, že i za parného letního dne prýští ze země ledová voda a s tajuplnou životodárnou silou vytváří kolem sebe zelený koberec i na nejvyprahlejší pustině. Tehdy byla důvěra lidí ve Wodanovu moc bezmezná.
Později však byla tato důvěra vystavena těžkým zkouškám - to když vládci mocné římské říše zatoužili podmanit si celou evropskou pevninu a vysílali na ni všemi směry legie svých vojáků. Dobývali jedno území za druhým, vnucovali svou vládu odedávna tam usazeným kmenům a přiášeli s sebou své zákony, zvyky i bohy. A bohy měli věru podivné. Vypadali skoro jako lidé a Římané tesali jejich podoby do hladkého, mléčně bílého kamene a stavěli pro ně obrovské domy z červených kostek, které sami uhnětli a upekli v žáru. Nejmocnějším bohem se zdál být Caesar, směšně zženštilý, běloskvoucí muž s nakrátko zastřiženými kadeřavými vlasy a v splývavém dívčím rouchu bez nohavic. Ještě směšnější byl Mars anebo Merkur, ti byli dočista nazí. Herkules se alespoň mohl honosit mohutnými svaly, za které by se nemusel hanbit ani nejsilnější germánský bojovník. V těsné blízkosti sídlišť Wodanových věrných vyrůstaly římské valy a města s těmito falešnými bohy a stalo se dokonce, že muži nejprůbojnějších germánských kmenů, Kimbrů a Teutonů, spatřili tyto bohy na vlastní oči uprostřed vší jejich slávy v samém srdci římské říše na Apeninském poloostrově. Jaký div, že potom nevěděli, koho mají dříve uctívat.
Horší však bylo, že římští vojáci táhli i krajinami Germánů, vypalovali jejich obydlí, vyvraceli svatyně a vysmívali se jejich bohům, hrubě řezaným ze dřeva neumělou rukou barbara. Wodanovi věrní se jim urputně stavěli na odpor, ba sami přepadali jejich tábory, nadbíhali nepříteli ze zálohy a mnoho vojáků pobili v lesích a bažinách. Častokrát však bitvu prohráli. Tu pak byli ti, co přežili, zajati, nejsilnější z nich povoláni do římského vojska a ostatní i se svými plavovlasými ženami a dcerami prodáni na trzích s otroky v Římě.
Všichni takoví nešťastníci se museli sklonit před římskými bohy. Ti však, kteří se ubránili, se ještě více zatvrdili a nedali se pokořit. Na pouhé desetiletí se Římanům podařilo proniknout přes Rýn, vnutit jim svou nadvládu a nazývat Germánii, jak říkali germánským krajům na západě, svou. Když proti nim povstali udatní Cheruskové a porazili je v lité bitvě v Teutoburském lese, slavil Wodan velké vítězství. Dostal odměnou v oběť římské zajatce a podíl z válečné kořisti. Byl přesvědčen, že jeho moc nikdy nepomine a bude se dál šířit s těmi jeho kmeny, které pomalu, ale jistě postupovaly stále blíže k jižnímu slunci.
Wodanova velká chvíle přišla, když do jeho hájemství vtrhly od východu z asijských stepí divoké tlupy Hunů a jeho věrní se před nimi vydali na svůj poslední velký pochod. Neustupovali přemoženi strachem, bili se statečně a jako vždy, když se dali do pohybu, vzburcoval v nich Wodan sílu a sní touhu dobývat. Čím rychleji byli nuceni opouštět svá sídliště na východě, tím více vzrůstala jejich chuť na cizí kraje na severu, západě a jihu. Wodan je vedl a podněcoval v nich starou zášť proti Římanům a jejich nenasytnému rozmachu. Stejnou nenasytnou touhu po rozmachu probouzel nyní ve svých chráněncích. Všude, kde bylo proneseno jeho jméno, se lidé chvěli strachem.
Na severu pronikly Wodanovy kmeny do rozlehlé ostrovní Británie a germánští Jutové , Anglové a Sasové odtud vypudili nejen Římany, ale vytlačili na nehostiný západ a sever místní Kelty, z nichž někteří před nimi uprchli na evropskou pevninu. Na západě dobývali Germáni kraj za krajem nejmocnější římskou provincii Galii. Už dávno jim nestál v cestě ani mohutný tok Rýna, ba nezastavilo je ani pohoří pytenejské, chánící Hispánii. Největší slávu však získali v samém srdci otřásající se římské říše, na poloostrově Apeninském. Západní i východní Gótové se vydali po obou stranách Dněstru ze své říše na břehu Černého moře, vyvrácené Huny, průsmyky karpatskými, ovládli Panonii, úrodnou římskou provincii na břehu Dunaje, a postupovali dále na Řím. Západní Gótové dospěli do slavného města oklikou přes Řecko a celé jaderské pobřeží ,dobyli Řím, ale neklidná krev je hnala dál opět na sever, na středomořské břehy Galie, a odtud nakonec až do Hispánie, kde vybudovali své kálovství. Jejich východní bratři se dali vést vidinou moci a slávy rovnou na Apeninský poloostrov, vítězně jím prošli až na samý jih, ovládli spolu s Vandaly dokonce Sicílii, a na severu poloostrova založili silnou říši.
Z těchto úspěchů svých chráněnců se Wodan mohl radovat, vždyť je sám knim podněcoval, ale neradoval se. Neboť v tom velkém změtení národů, jejich bohů a zvyků zapomínali Germáni, kdo vlastně jsou a odkud vyšli, přestala je spojovat soudržnost a společná víra. Stávalo se dokonce, že se z čiré touhy po boji zúčastnili bitvy v níž zápolili proti sobě navzájem, či že se bojechtiví, ctižádostiví germánští náčelníci dali dobrovolně najímat do římského vojska. Jindy se hnali vpřed z pouhé vášně proniknout co nejdále a vkliňovali se mezi kmeny, které jim byly cizí a jejichž jazyku nerozuměli. Co pohledávali Gótové a Vandalové na Sicílii a v Hispánii, ba Vandalové dokonce pod žhavým nebem afrického světadílu? Wodan věděl, že je v těch horkých, cizokrajných zemích nečeká nic jiného než zánik, ne-li rychlé vyhlazení maurský mimouřeníny. Jak dlouho zůstanou Langobardi pány nad nížinami řeky Pádu?
Co bylo platné, že slavný germánský vojevůdce posledních zbytků římské armády lstí svrhl císaře v Římě z trůnu a sám na něj usedl? Jeho vláda nepotrvá dlouho. Vždyť panovat v sluném středomoří nebylo germánským kmenům bohy nikdy souzeno. Ti však, kteří po tom prahli, se už dávno sudbou Wodanovou neřídili. Stejně jako se Římané zpronevěřili svým zženštilým bohům, i oni zavrhli Wodana a své odvěké ochránce a po vzoru Římanů přijali při první příležitosti nového boha, kterému řikali Bílí Kristus. K tomu osudnému činu se dali svést svými sousedy už Gótové u Černého moře a východogótský král teď dokonce stavěl v městě Ravenně novému bohu a jeho bojovníkům, kterým říkají svatí, obrovské kamenné svatyně zvané chrámy.
Wodan se od Gótů a všech těch, co změnili daleko pod jižním sluncem oděv i víru, bez lítosti odvrátil. Věděl, že jim ve vzdálených cizích krajích nebude dopřáno dlouhé slávy a že zaniknou. Všechnu svou přízeň i naději upřel na početný, a přece soudržný kmen Franků, kteří nejlépe naplňovali jeho záměry. Stmeleni jednou vírou a vůlí spojit všechny příbuzné kmeny a vybojovat jim společný prostor, dobývali s Wodanovým jménem na rtech jeden sousední kraj za druhým, až si podmanili skoro celou Galii a nespočet rozptýlených kmenů, a nyní pod svým žezlem založili říši, jíž nebylo na evropské pevnině rovno.
Avšak panovačnost, již jim Wodan ze sebe propůjčil, se mu vymstila, i Frankové ho zklamali. Jejich král, posedlý ctižádostí převzít po Římanech světovládu, převzal i jejich víru a poručil všem uctívat Krista.
Teď tedy stojí Wodan na hoře nesoucí jeho jméno, přihlíží požáru své svatyně a kouř ho štípe do očí. Touha po moci a bojovnost, k nimž povzbuzoval své cháněnce, se obrátily proti němu. Je konec. Zde už není v bezpečí. Musí odejít.
Žijí zde, v prastarých germánských sídlištích, na odlehlých místech ještě kmeny, které rozpínaví Frankové dosud nestačili pohltit, ale Wodan ví, že to nebude dlouho trvat a Frankové si je podmaní , a to - ve jménu nového boha! Musí odejít co nejdále, tam, kam nikdy nepronikli ani Římané a kam snad neproniknou ani Frankové a kde mu lidé dosud věří.
Wodan má dva havrany, které vysílá každý den do světa, aby mu donášeli čerstvé zprávy. Ti mu už dlouho vyprávějí o zemi na závětrné straně severního moře, kde nezní třeskot mečů a lidé nejsou dosud jati pochybami a své staré bohy horlivě uctívají. Je to nevídaně plochá, úrodná země a skládá se z velkého poostrova a mnoha malých ostrovů, úžin a průlivů. Právě odtud, z nejzazšího severu, vyrazily první kmeny Germánů, oddaných ještě starým bohům, na své tažení na jih evropskou pevninou.
Wodan se dlouho nerozmýšlí. Naposledy pohlédne na zčernalé trosky své poslední svatyně, z níž stoupá k nebi už jen bílý dým, a vsedne na svého rychlého koně, který umí jezdit po zemi stejně jako vzduchem. Hrdým pohozením hlavy se navždy rozloučí s tímto nevděčným krajem, jehož obyvatele ochraňoval po nesčetná lidská pokolení. Havrani zamávají křídly, vzlétnou a ukazují mu cestu.
Mezi Dány, jak se jmenovali Germáni obývající zemi omývanou mořem, do níž havrani svého pána dovedli, byl Wodan v bezpečí jak před nahými bohy Římanů, tak před Bílým Kristem a jeho křížem. Bez soků však ani zde nebyl. Ukázalo se, že dávno před ním se sem z evropské prevniny přestěhoval bůh Tý, a také jiní bozi, jako Tór, na pevnině zvaný Donar, a Njörd, kteří se uchýlili do svých zdejších svatyní a dokonale tu už zdomácněli a získali si úctu. Wodan tak podruhé doplatil na svou divokou neústupnost, kterou sám nazýval věrností: pro zdejší lidi nebyl první a nejmocnější. Protože však byl zvyklý prvním být, zvolil si za svůj nový domov zelený ostrov, kde dosud žádná svatyně nestála. Ostrov se jmenoval Fyn a tamní lidé se cítili jeho přítomností poctěni, začali mu říkat ve svém jazyce Ódin a záhy mu postavili krásnou, prostornou svatyni Ódinsvé, kde ho společně uctívali a přinášeli mu oběti. Ódinova sláva se odtud šířila po dalších dánských ostrovech, lidé po něm nazývali hory, háje a řeky a stavěli mu další svatyně.
Ódinovi to však nestačilo, a není divu. Ostrov Fyn, jakkoli křásně zelený a dávající bohatou úrodu, byl nicotným kouskem prsti proti širým, nedohledným krajům, odkud bůh přišel. Zdejší hory byly směšné kopečky vedle vysokých, strmých horstev Ódinovy vlasti a řeky bezvýznamné potůčky proti Rýnu a Dunaji. Ódin toužil po rozlehlejší zemi.
I vyslal své havrany, aby se rozhlédli po zemích na východní straně moře a přinesli mu dobrou zprávu. Ještě téhož večera havrani o překot vyprávěli o čarokrásné zemi za mořem, která je stejně zelená a plodná jako ostrov Fyn, leč nepoměrně větší a s mnoha hlubokými hvozdy plnými zvěře. Lidé tam sice také už uctívají Tóra, Njörda a další bohy, z nichž zvlášť oblíbený se zdá Frey, ale země je tak veliká, že se tam najde dost místa pro všechny. "Vládne tam král Gylfi," dodali havrani nakonec.
Ódin byl se zprávou spokojen, ale hodlal se o přednostech země ještě přesvědčit na vlastní oči. Povolal k sobě proto jednu potulnou ženu, která vynikala velkým důvtipem i uměním kouzel a navíc měla dobré styky s obry, kteří se jinak před lidmi skývali ve skalách. Přikázal, aby se ydala s jeho havrany ke králi Gylfimu a získala od něho kus jeho země. Žena, která se jmenovala Gefjun, vše přislíbila a odlétla s havrany ke Gylfimu. Král ji přijal jako vítaného hosta k zahnání dlouhé chvíle, a protože ho Gefjun po celý večer dobře bavila, dovolil jí, aby si z jeho země vzala tolik půdy, kolik za jeden koloběh slunce vyoře se čtyřmi býky.
Gefjun měla s jedním obrem čtyři syny a ty druhého dne na úsvitu proměnila v býky, zapřáhla je do pluhu a po celý den a noc s nimi orala. Neúnavně je poháněla stále vpřed a vedla radlici s takovou silou, že než vyšlo slunce, vyorala dokola hlubokou brázdu a oboraná půda se od země odtrhla. Gefjun ji pak s býky odtáhla na moře a umístila nedaleko Fynu, aby si ji Ódin mohl prohlédnot.
Ódin byl nadšen. Půda byla porostlá šťavnatými stvoly trav, košatími stromy, kvetoucími keři i zelenými klasy obilí a v moři vytvořila ostrov větší než sám Fyn. Ódin jej daroval Dánům odměnouu za jejich pohostinství a ti jej nazvali Sjelland, kdežto místo, odkud Gefjun zem odtáhla, dostalo název jezero Mälarské.
Ódin vyčkal, jakou dá nový ostrov úrodu, a když se přesvědčil, že hojnost sena, zrna i lesních plodů je pod střechou, vydal se do země Švédů, jak se jeho cíl jmenoval. Mezitím se ochladilo, moře mezi dánskými ostrovy zamrzlo a vzduchem vanuly studené větry. Ódin si stáhl přilbu přes uši, spletl si z plnovousu dva copy a obtočil si je kolem krku jako šálu, vsedl na koně a zvolal: "Vpřed!" Havrani se vznesli, Ódin se pustil tryskem za nimi a zastavili se až na pobřeží Švédska. Snesli se na pevninu, promrzlí a obalení jinovatkou, a Ódin se rozhlížel po nějakém stavení, kde by rozmrzl. Dlouho se rozhlílžel marně. Kolem bylo všude bílo, celý kraj byl pokryt sněhem a spal. Konečně zahlédl proužek kouře, který stoupal z jednoho zasněženého pahrbku, a když přijel blíže, zjistil, že je to lidské obydlí, skoro zaváté sněhem. Jen cestička od studánky ke dveřím byla proházená.
Ódin na dveře zabouchal, a když se zevnitř ozval hlas, vešel. Lidé v chalupě vypadali přátelsky a hovořili k němu zpěvavou řečí, které při troše pozornosti dobře rozuměl. Hospodář ho hned usadil na lavici k ohni a ženy začaly pobíhat po světnici a snášet jídlo. Ódin za chvíli roztál, a než se nasytil, byl suchý.
V chalupě se mu zalíbilo, i požádal hospodáře, zda by u něho mohl zůstat až do jara. Bude za to nad ním a jeho rodinou držet ochrannou ruku. Hospodář souhlasil a Ódin měl příležitost poznat lid, jemuž měl být od nynějška bohem. Když se sněhová pokrývka slehla a pokryla tvrdou korou, vydával se každý den na vyjížďky po kraji a pozoroval život. Brzy zjistil, že lidé jsou tam mírumilovní a nechovají k sobě navzájem zášť, o všechno se spravedlivě dělí a nelační po boji. Když se všichni uprostřed zimy sešli k velké slavnosti, aby prosili bohy o zdar a dobrou úrodu v nadcházejícím roce, přivedl každý po jednom dobytčeti k obětnímu obřadu a všichni stáli svorně v kruhu kolem svatyně. Jejich kněz pomazal krví dobytčat posvátné sloupce a potom mrtvá těla společně upekli na ohništi a sesedli se k hostině.
Ódina hnětlo, že lidé neobětují jemu, nýbrž bohům, kterým tu za dlouhá léta už přivykli a na něž při svém způsobu života spoléhali: Tórovi za příznivé počasí a Freyovi za dobrou úrodu. Ti, kdož se v létě živili rybářstvím, se klaněli také Njördovi. Když Ódin viděl jejich oddanost těmto bohům, měl chuť postavit se proti všem a vzkřiknout: Já jsem nejvyšší bůh! Nakonec v něm však zvítězila úcta k obřadu, potlačil pýchu a v duchu uzavřel s místními bohy smír. Poznal, že důvěru tohoto lidu si musí vydobýt činy a ne bojem. Hle, ze zběsilého a všemi obávaného Wodana z Teutoburského lesa se stal spravedlivý Ódin. Nikoliv laskavý, nikoliv mírný, ale spravedlivý, uzávající i jiné hodnoty než věčný boj.
Zima byla přesně taková, jakou si lidé příáli: mrazy polevily v pravý čas a přecházely v pozvolné tání, řeky se jen mírně rozvodnily. Když se tráva zazelenala a ptáci začali zpívat, vypravil se Ódin na cestu. Bohové, kteří se zdržovali v tomto kraji, se k němu přidali a všichni vyrazili dál na sever. Lidé se s Ódinem přátelsky loučili a děkovali mu za dobrou zimu. Kam Ódin se svým průvodem cestou zavítal, tam zavládl zdar, a pověsti o Ódinově moci se šířily všemi kraji.
Jednoho dne zastavil průvod v dubovém háji u Uppsaly. Ódin seskočil z koně a rozhlédl se po pěkné zelené rovině, jíž se klikatila mírná, rybnatá řeka, a zvolal: "Tady! Tady se usadím, tady chci mít svou svatyni."
A tak se stalo. Svatyně, kterou zdejší lidé Ódinovi postavili, byla největší, jakou kdy měl. Její sláva i sláva Ódinova se odtud šířily po celé zemi i do země sousední, obývané Nory, a odtud i na Island, ostrov zneklikňovaný věčným větrem daleko uprostřed moře. To však už i na severu zazněl třeskot mečů a muži nasedali do skvělých válečných lodic s kýlem na přídi stočeným do podoby draka a vydávali se na moře k pobřežím cizích zemí. Doma, na palubě lodí i tam, kde vkročili na pevninu, všude byl Ódin uctíván spolu s ostatními bohy, lidé jejich podobu tesali do kamene a odlévali z kovu, vyprávěli si o jejich činěch a zdatnosti a přemýšleli o tom, co bylo předtím, než tito bozi začali vládnout přírodě a světu. Své vědění i domněnky, oděné v příběhy, předávali jeden druhému a po nich je vyprávěli jejich synové a dcery, pokolení za pokolením, až i na sever přišel Bílý Kristus a bohové zůstali jen ve vyprávění. Někteří lidé leccos pozapomněli, jiní naopak něco přidali z vlastní hlavy a každý krášlil staré příběhy, jak uměl. Někdo je přednášel ve verších, druhý hbitou a třetí zajíkavou mluvou a nakonec je ti, kteří to uměli, zapisovali a znovu vyprávěli po svém. Tak se prastaré báje zachovaly budoucím generacím a dnes si je můžeme vyprávět i my.
Helena Kadečková
Soumrak Bohů