Brno
O zvonění na Petrově
Od května do srpna 1645 obléhal generál Lennart Torstenson Brno. Jednoho dne se zařekl, že buď Brno dobude, než začnou v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově vyzvánět poledne, anebo obléhání zanechá. Když pak na město zaútočil a Brno bylo už takřka dobyto, stařičký zvoník se rozhodl, že dodá sílu obráncům tím, že jim zazvoní na zvon. Když tak učinil, Tortenson si myslel, že už je poledne, a od Brna odtáhl, ač bylo teprve 11 hodin. Od těch dob se v tomto kostele zvonilo poledne vždy už v 11 hodin.
Druhá varianta pověsti tvrdí, že Torstenson se tak zařekl na válečné poradě v předvečer posledního útoku na Brno a slyšel ho špehující Brňan. Následujícího dne, když bylo 11 hodin a zdálo se, že Brno padne, rozhodli se obránci nechat zvonit na Petrově poledne o hodinu dříve.
Brněnský drak
Původ
Původ Brněnského draka není věrohodně doložen. Mezi obyvateli Brna o něm již po staletí koluje řada pověstí. Podle jedněch byl krokodýl do Brna dovezen již vycpaný, podle jiných žil původně v jeskyni u řeky Svratky.
Nejčastěji se traduje, že krokodýla daroval Brnu markrabě Matyáš roku 1608. Zpráva o tom byla uložena do báně radniční věže roku 1749. Drak však musel být v Brně již před rokem 1608, protože podle účtů z brněnského archivu byl restaurován a odčervován již v letech 1578, 1579. Sama Stará radnice, v jejímž průjezdu je krokodýl zavěšen, však na vstupenkách do věže uvádí, že krokodýl byl darem tureckých poslů králi Matyášovi II. roku 1609.
Říká se také, že draka přivezli do Brna rytíři z křížových výprav.
Podle jiné pověsti narazili lidé na draka ve skalách při budování města Trutnova. Draka ulovili, zabili a vycpaného uložili na trutnovském hradu. To se mělo odehrát již kolem roku 1006. Trutnovští jej pak věnovali roku 1024 na sněmu v Brně knížeti a dostali za to právo mít pečeť s obrazem draka.
O kole na Staré radnici
Následující legenda se opět týká Staré radnice. Jedná se o loukoťové kolo, které je na zdi v témže portálu jako drak. Jednou se prý v hospodě v Lednici hosté vsadili s místním kolářem, že nedokáže následujícího dne dokutálet z Lednice do Brna loukoťové kolo od vozu, než se zavřou městské brány. Kolář však tvrdil opak a sázku přijal. Následujícího dne se tedy vydal na dlouhou cestu s kolem do Brna. Do města dorazil večer a proběhl s kolem bránu těsně před zavřením. Získal velké uznání a peníze. Na jeho počest bylo kolo pověšeno právě do portálu Staré radnice.
Neslušný mužíček
Když se na jižní straně kostela svatého Jakuba dobře díváte nahoru nad konec gotického oblouku, můžete uvidět jednu zvláštnost - neslušného mužíčka. Vypráví se, že se vrchnosti nahoře na Petrově a dole u Jakuba nikdy neměly moc rády. Proto jak se začaly současně stavět dva kostely, všichni čekali, co bude dál. Na Petrově měli více peněz, u Jakuba zase lepšího mistra stavitele. Dříve pracoval v cizině, dokonce na chrámu ve Štrasburgu. Svému řemeslu dobře rozuměl a práce mu šla rychle od ruky. Byl prý také velký šprýmař, kterého si oblíbili nejen jeho pomocníci, ale také brněnští měšťané. Stavba na Petrově se opožďovala. Dole ve městě si tropili žerty, že jakubský kostel bude dávno hotov, než na Petrově vůbec něco postaví. To Petrovské velmi nahněvalo. A protože měli větší moc, postarali se o to, že kameník od Jakuba musel zanechat práce a město opustit. Jen s těžkým srdcem mu to dole ve městě oznamovali. Náš mistr slíbil, že odejde, ale požádal o splnění jednoho přání: „Dovolte mně, abych směl dokončit to jediné okno, na kterém zrovna pracuji.“ Když okno dokončil a odkryl je, všichni byli překvapeni. Zjistili, že se mistr kameník těm na Petrově dokonale pomstil. Nad oknem, kde se sbíhají oblouky, dodnes můžete uvidět malého mužíčka, jak svůj holý zadek vystrkuje na ty nahoře, kteří ho z města vyhnali.
Málokdo ale ví, že v okně není jen jeden mužíček, ale jsou v něm dvě postavy. Neslušný mužíček je totiž vytesán v družném obětí s "neslušnou ženuškou". "Patrně šlo o žert kameníka, když takovou sochu umístil na církevní budovu," říká Jindřich Chatrný, vedoucí Pracoviště dějin architektury a urbanismu Muzea města Brna.
O fiálách
Fiály na portálu Staré radnice
Pověst vysvětluje, proč je jedné z fiál (věžiček) gotického portálu na Staré radnici křivá. Brněnští radní zadali schopnému staviteli Antonu Pilgramovi, aby vybudoval reprezentativní portál k radnici. Dohodli se s ním i na odměně a Pilgram začal stavět. Když však byl portál již téměř hotov, radní se při myšlence, že budou muset platit sjednanou sumu, začali ošívat a vymlouvat. Po dobrém to s radními nešlo a tak se Pilgram rozhodl za jejich drzost "pomstít" po svém a poslední věžičku na portálu pokřivil, aby ukázal, jak křivé je jednání brněnských radních. Než se nadáli, byl Pilgram pryč a již nebyl nikdo, kdo by věžičku napravil.
Informace, které lze vyčíst z archivních pramenů o Pilgramových povahových rysech, by mohly pověst potvrzovat; v pozdní gotice jsou ovšem podobné postupy běžnou manýrou a důkazem kamenického mistrovství, které s pevným materiálem dokázalo zacházet zdánlivě jako s těstem.
Zazděný radní
Vyjdeme-li z radnice zadním východem do Mečové ulice, neopomeňme si všimnout zazděné mužské hlavy mezi dvěma zamřížovanými okny radničního vězení neboli šatlavy. O tom, jak se sem hlava dostala, vypravuje pověst.
V husitské době vyznávalo mnoho brněnských občanů víru podobojí. Povětšině to byli Češi a byli by rádi, kdyby ve městě a na radnici vlál prapor s kalichem jako v mnoha jiných moravských městech. Proto tajně vyjednávali s Prokopem Velikým, který s vojskem tábořil u Hradce Králové, a chtěli, aby přitáhl k Brnu. Ve městě sice byla silná vojenská posádka krále Zikmunda, avšak měšťané slibovali, že v noci otevrou městské brány, a tak se husité snadno města zmocní. Mezi vyjednávajícími byl i jeden brněnský radní.
V Prokopově táboře byl v zajetí Zikmundův šašek. Svými žerty a vtipy obveseloval všechny hejtmany, a měl proto dovoleno se po táboře volně pohybovat a směl kdykoliv vcházet i do stanu Prokopova. Dokonce i tehdy, když se hejtmani radili o válečné výpravě s Brněnskými. Šašek tak vyslechl, co se v Brně chystá. Dozvěděl se den a hodinu, kdy mělo být město vydáno, i jména těch, kteří měli za úkol otevřít brány.
Aby zachránil Brno pro krále Zikmunda, uprchl šašek ze zajetí a spěchal do Brna, aby vše, co se dozvěděl, oznámil městské radě.
Roku 1430 přitáhli husité k Brnu, aby se podle ujednaného plánu zmocnili města. Netušili však, že Brněnští jsou připraveni. Zvečera městská rada spiklence potichu schytala a uvěznila, aby ani znamením neuvědomili obléhající o situaci. Poněvadž nikoho z bran ven nepustila, Prokop se nedozvěděl, že plán je vyzrazen. Radní dali zesílit hlavně městské brány Veselou a Dřevěnou, které měly být husitům otevřeny, a na hradby umístili vojenskou posádku. Všude panovalo hluboké ticho, jako by se nic nedělo.
Ve stanovenou dobu husité zaútočili. Nejprve předstírali útok na jiném místě, než bylo domluveno. Znenadání se otevřely brány, Brněnští mocným výpadem udeřili z boku na překvapené husity a vytlačili je až ke Královu Poli.
Po útoku byli spiklenci na rozkaz městské rady popraveni. Radní byl však na výstrahu všem podobojím za živa zazděn. Jen hlavu mu nechali trčet ze zdi.
Brněnské podzemí
Pod Brněnskými ulicemi se údajně nachází hustá spleť podzemních chodeb, chodbiček a starých sklepení. Nejhustší síť je údajně v části Špalíčku, Zelného trhu, Mečové ulice a na Starém brně.
Tragédie na pekařské ulici
O tragédii na Pekařské ulici v Brně se v roce 1976 oficiálně mnoho mluvit nemohlo, přesto propadnutí pětačtyřicetileté ženy a její zmizení v podzemí vzrušilo celou republiku. Méně je známé, že se nakonec její tělo podařilo nalézt.
Marie BARTOŠOVÁ prodávala společně se svou tehdy devětačtyřicetiletou přítelkyní Boženou RUSIŇÁKOVOU květiny ve Fakultní nemocnici u Svaté Anny. Osudnou neděli právě stály na tramvajové zastávce před nemocnicí, když se část ostrůvku a sousední silnice propadla a v podzemí zmizel dvaapadesátiletý Miroslav. Většina svědků si již nevzpomíná na přesné okolnosti - paní Marie zřejmě chtěla muži pomoci, ale i jí se probořila půda pod nohama. Po chvíli, kdy se snažila křečovitě držet všeho kolem, zmizela v kalné vodě na dně stoky. To bylo naposledy, kdy ji kdo viděl. Druhého postiženého vyprostili přivolaní hasiči, kteří také okamžitě nechali uzavřít v okolních domech vodu, elektřinu i plyn. Znovu je pustili až po mnoha hodinách. Tramvaje ještě dlouho jezdili po ulici sníženou rychlostí.
Co se vlastně tenkrát stalo?
Okamžitě se rozběhlo vyšetřování toho, co se stalo. Na Pekařské osudného dne prasklo šestnáctipalcové vodovodní potrubí z roku 1872 a vytékající voda poškodila kanalizaci a probourala se do dosud neznámých sklepních prostor. Ve vodárnách sice zjistili pokles tlaku v potrubí a snížení hladiny ve vodojemech, ale do čistírny odpadních vod žádný zvýšený příval nepřitékal. Začali tedy v terénu zjišťovat, co se děje. Mezitím již voda zpod vozovky odnesla na tři sta metrů krychlových zeminy a vytvořila dutinu, která se tlakem shora propadla.
Pátrání po ztracené.
Když alespoň částečně opadla voda, začali pracovníci vodáren pátrat po nezvěstné ženě. Jen málokdo již zřejmě věřil, že ji najdou živou, chtěli ji však alespoň důstojně pohřbít. Vytěžili zeminu až do hloubky osm metrů, pomocí speciální techniky zkontrolovali cestu až k modřické čistírně odpadních vod, ale tělo nenalezli. Po deseti letech policisté spisy k případu skartovali a Marii BARTOŠOVOU prohlásili za mrtvou.
Manžel ztracené ženy se obrátil na tehdejší vedení města a městské vodárny se žádostí o náhradu škody a příspěvek na vybudování památníku. Dostalo se mu striktního odmítnutí.
Rozluštění po osmnácti letech
Po šestnácti letechdn, v roce 1992, nalezli dělníci při odstraňování divoké skládky u kanalizační výpusti na Kšírově ulici pozůstatky spodní části lidského těla. "Původně jsem si myslel, že se jedná o pozůstatky některého ze zrušených hřbitovů," říká kpt. Jiří KRÁLÍK z pátrací skupiny Městského ředitelství Policie ČR v Brně. Situaci komplikovalo pouze to, že dokumentace k případu již neexistovala. Pouze v hromádce fotografií z nevyřešených případů, tzv. pomníčků, zůstal nic neříkající portrét paní BARTOŠOVÉ.
Nastala mravenčí práce, kdy kapitán KRÁLÍK se svými kolegy musel znovu prohledávat dokumentaci, shánět pozůstalé a známé. "Pozůstatky se nám podařilo identifikovat až v roce 1994 podle zachovalé části kalhot s atypicky tvarovaným klínem," vzpomíná kapitán KRÁLÍK. Případ uzavřeli na den přesně osmnáct let po tragické události.
Omluva města
Po listopadu 1989 se k případu pozitivně obrátilo i město Brno. Ve spolupráci s manželem Marie BARTOŠOVÉ intalovala radnice na blízkém domě pamětní desku, která připomíná tragickou událost. "Vedení města Brna projevuje svoji účast nad touto tragickou událostí, ke které došlo nečekaně a v důsledku lidské lhostejnosti," hlásá nápis.
Opakování tragédie nelze vyloučit
Tehdejší Vodohospodářská správa po nehodě okamžitě odstavila porušené potrubí. Kanalizace v této ulici sice patří k nejstarším ve městě, ale je v poměrně dobrém stavu. "Mnohé jiné stoky jsou v podstatně horším stavu. Z 850 kilometrů odpadních je jich přes osminu v naprosto havarijním stavu, další by také potřebovaly opravu," připomíná ředitel kanalizační sekce Brněnských vodáren a kanalizací Oldřich Kůra. opravy by stály několik miliard korun, ročne však BVK dostávají z rozpočtu města na rekonstrukci kanalizací kolem padesáti miliónů korun. Metr obnovení velké stoky stojí až osmdesát tisíc korun. První stoky pocházejí z roku 1882 a již tehdy dělníci šetřili cement, takže se postupně bortí a vlivem současného chemicky agresivního odpadu se jejich stěny rozpadají. Ještě horší situace mnohdy nastává u kanalizace ze 70. a 80.let.
"Při nedostatku financí nejsme schopni opravit a rekonstruovat všechny porušené úseky. Opakování tragédie tohoto typu nelze nikdy vyloučit," odpověděl na náš dotaz ředitel Kůra. Věřme, že se hrůzná událost nezopakuje...