Chrám Panny Marie Sněžné - Kašperk
Nejmladší z kašperskohorských kostelů je chrám Panny Marie Sněžné. Obyvatelé Kašperských Hor jej nechali postavit až v druhé polovině 19. století. Sousední kaple Grantl již totiž nedokázala pojmout poutníky, kteří sem každý rok putovali o svátku Panny Marie Sněžné. Narozdíl od starších kostelů v okolí, u vzniku tohoto chrámu nestálo bohatství zlatých dolů, ale slavné poutě.Základní kámen poutního chrámu byl položen roku 1850. Stavělo se na pozemcích, které pro tento účel darovala ovdovělá paní továrníková Tekla Eisnerová. Prvním stavitelem chrámu byl kašperskohorský mistr Jan Buchinger. Poutníci se ale nového svatostánku hned tak nedočkali. Stavba byla po třech letech pro nedostatek peněz pozastavena a teprve za patnáct let ji dokončil sušický stavitel Mirvald. Na svátek Panny Marie Sněžné, 5. srpna 1868, byl kostel slavnostně vysvěcen. Slavnostního aktu se zúčastnilo třicet procesí s osmi tisíci poutníky z Čech a Bavor. Okolí chrámu tehdy prý připomínalo makové pole. Kostel je novorománský a na západní straně má dvě věže.
Všudypřítomná strašidla se usídlila i v tomto poutním chrámu.
Jednou se prý stalo, že k Panně Marii Sněžné putovali poutníci z Rakouska. Když již byli kostelu na dohled, spatřili před sebou dlouhé procesí malých dětí, které tam také putovalo. Bylo to právě o svátku Neviňátek, kdy se vzpomíná na děti povražděné ukrutným králem Herodesem. Poslední v procesí šel malý chlapeček. Byl oblečen do dlouhé košilky, která se mu pletla pod nožičky, často klopýtal a padal. Zůstával stále více a více pozadu, bál se, že mu děti utečou a dal se do usedavého pláče. Když jej to rakouské procesí došlo, slitovala se nad mrňousem jedna z babiček a začala ho těšit: „Tak už neplač, cumlíčku, já ti tu košilku podvážu, aby ti tak nepřekážela v chůzi!“ Nemluvně jí odpovědělo: „Zaplať vám to pánbůh, babičko, konečně mám také jméno!“ Bylo to dítě nekřtěňátko, které zemřelo ještě dříve, než bylo pokřtěno.
Jindy se vracel jeden kašperskohorský pašerák z práce. Manželka mu šla jako obvykle naproti, aby mu s nákladem pomohla. Když přišla ke kostelu Panny Marie Sněžné, uslyšela hluk koňského spřežení. Dříve než se vzpamatovala, prohnalo se to kolem ní směrem ke kostelu, rozrazilo dveře a hlučně stoupalo na kůr. Varhany se rozezněly tak žalostně, jak to žena za celý život neslyšela. Utíkala strachy domů a od té doby se již nikdy v noci ven neodvážila. Lidé tvrdí, že to bylo zjevení faráře a regenschoriho. Za života vypouštěli ze mše některé epištoly, aby mohli dříve skončit. Teď je musí všechny po smrti nahradit.
Ve stejném místě se před časem vkradl do kostela zloděj a usnul. O půlnoci se probudil a spatřil u oltáře starého kněze. Stařec volal: „Je tu někdo, kdo by mi ministroval?“ Ve chvíli, kdy kněz opakoval otázku potřetí, sebral ničema odvahu a přistoupil k oltáři. Když chtěl ale nalít mešní víno, objevila se před ním smrt s kosou a drze mu oznámila, že do tří dnů zemře. A opravdu, po třech dnech ten lupič skonal.