Hrad Bradlec
Pověst vypráví, že na hradě Bradlci žil bohatý pán, který si nejvíce zakládal na statečném synovi, příštím dědici panství, jmění i slavného erbu svého rodu. Panic si oblíbil krásnou dceru kumburského rytíře, ale otec tomu nepřál. Ani mírné domluvy, ani hrozby nepřervaly přátelství a lásku obou mladých lidí. A tak bradlecký pán se uchýlil pro radu a pomoc k čarodějnici, bábě prastaré, která dovedla léky i slovy měnit osud a život lidí. Na přání pána bradleckého vyřkla hrozná slova a zaklela dceru kumburského rytíře v Bílou paní. Zjevovala se lidem ve snách a za měsíčních nocí na obou hradech, v lesích i okolních vsích. Odvracela od lidí nebezpečí, pomáhala, kde bylo třeba, lidem domlouvala a obracela je na cesty správného života. Pány na hradech varovala před nepoctivými a zrádnými služebníky, pány přemlouvala, obmýšleli-li něco zlého a krutého pro své poddané. Navštěvovala chaloupky a ošetřovala nemocné, zvláště chudým dětem za noci nepozorovaně vkládala pod podušku bílý peníz. Leckdo ji spatřil, ale jakmile se pohnul nebo promluvil, Bílá paní rychle zmizela.
A syn bradleckého pána trápil se žalem a marnou touhou po ní. Bloudíval po lesích, bloudíval v myšlenkách, žádná jeho rána na honu nezasáhla cíle, k žádné práci nedovedl se upoutat. Zželelo se ubohého prince věrnému sluhovi a jal se mezi lidmi zvídat, jak pomoci pánovi. Když se dověděl, že v zapadlé rokli, kam skoro noha lidská ze strachu a hrůzné pověsti nevkročí, žije čarodějka, zavedl tam svého mladého pána. Ale bába, věrna slibu starému bradleckému pánovi, nic neprozradila, ani neporadila. Po nějakém čase, když bába cítila, že se chýlí poslední dnové jejího života, přece se rozmyslila a po náhodném poutníku, který kráčel kol její chaty, vzkázala pro panice. Hluboko se musil schýlit, když vstupoval nízkými dveřmi chaty do temné světnice. Na ohništi občas vyšlehly fialově rudé jazyky dohasínajícího ohně, čpavý dým úzkým praménkem v kruzích jako šedý had stoupal do komína; v koutě na zpuchřelém loži ležela mezi vetchými cáry stařena kost a kůže, jen oči jí ještě mdlým plaménkem blýskaly. Panic s úžasem poslouchal přiznání stařenino, a sotvaže ze schnoucího hrdla vydrala se jí poslední slova rady, stařena skonala.
Panic poslal věrného sluhu do Radimě, aby ihned přivedl kněze k syřenovské studánce. Za soumraku oznámil otci, že jde na noční lov. Ale zatím spěchal ke studánce. Bylo před půlnocí, když tam dorazil kněz s věrným sluhou. “Jakmile zazní z kumburského orloje první úder, oznamující půlnoc, počni svysvěcením této studánky,” řekl panic. - A jen dořekl, již tu první zvuk půlnočního bití. Kněz vysvětil studánku a odešel se sluhou, jak panic poručil. Ten nabral vody do měděnice a vykročil ke kumburskému hradu. Ale cesta před ním byla samá nesnáz. Brzy se země propadala, zase s hrozným rachotem balvany se válely všady kolem něho, ze všech stran hvizdot a jekot, až sluch přecházel. Ale panic světí před sebou cestu a statečně kráčí vzhůru do stráně a kopce, až přijde na nádvoří kumburského hradu. Ve svitu měsíce, který se právě prolomil clonou černých mraků, vidí před sebou mohutný strom, obalený zvláštním bílým květem. Vodou pokropí kruh kolem něho, aby zlé moci nemohly stromu škodit, a ze stromu utrhne devět kvetoucích haluzí. Tři haluzky svázal vkvetoucí kytici, dotkl se jí vrat, ta se otevřela, vešel do síně a do třetí komnaty vpravo. Zde skutečně stála jeho milá, bílá jako z vosku, průhledná jako závoj, tichá a chladného pohledu, jako by paměti ani pohledu pro něho neměla. Druhou kyticí ze tří haluzí dotkne se panny a ta se mění v takovou, jaká bývala a s jakou chodíval a jakou miloval. “Děkuju ti, žes mne vysvobodil,” byla její první slova a již mu padá do náručí a nechává se skoro nést z komnaty a z hradu.
Svítalo již, když oba došli do bradleckého hradu. Nehněval se otec na něho, vlídně přijal nastávající snachu, sám na Kumburk k sousedovi došel, přátelství sjednal a věčný mír uzavřel. Byla to slavná svatba, na kterou se sešlo mnoho pánů znamenitých rodů a reků. Nevěsta jako světice kráčela se svým milým k oltáři s kyticí zposledních tří ratolestí oné zázračné moci. Lid se upřímně těšil ze štěstí mladých pánů a nová paní dál rozdávala své dobré srdce všady, kde bylo třeba. - A onen tajemný strom dlouho se držel, byť již jen co pahýl na nádvoří kumburského zámku. A když zmizel, pověst o něm a o Bílé paní dále a dále v lidu trvá.
(Autor: Jaroslava Velartová, 1990)
POVĚSTI O HRADU BRADLEC - O MODRÉM PLAMENI NA BRADLECI
Lidé, kteří chodívali pozdě v noci lesní cestou pod bradleckými zříceninami, viděli prý často tančiti na bradlecké skále modrý plamen, a proto si podruhé raději pospíšili, aby se ještě za světla dostali domů. Zvědavý Prášek ze lhoteckého mlýna si však umínil, že se jednou podívá na modrý plamen a že jej zašlápne, aby měli lidé pokoj. Jednoho dne se vracel vpodvečer z Újezdců přes Bradlec domů. Došel pod hrad již za úplné tmy. Bylo ticho, jen větřík si pohrával suschlým listím v korunách starých buků. Na rozlomené věži zahoukala sova. Prášek se zachvěl a zamrazilo ho v zádech, když se rozpomenul na to, že by se mohl objeviti modrý plamen. Neušel ani pár kroků, když se najednou slabě zablesklo a na skále se zatřepetal modrý plamének. Prášek se zprvu ulekl, ale hned se vzpamatoval, sáhl do kapsy pro drobečky, neboť slýchával od starých, že na místech, kde se ukáže modrý plamen, tam prý hoří peníze, jichž se může člověk jen tehdy zmocniti, přehodí-li plamen chlebovými drobty. Naštěstí našel v kapse trochu drobečků, a když se přiblížil na dosah ruky k onomu tajemnému místu, přehodil jimi modrý plamének a ten skutečně jako by jej prudký vítr sfoukl, rychle zmizel. Na tom samém místě ležela hromada zlatých peněz. Prášek poklekl rychle na zem a nahrnul si tolik zlaťáků, kolik jen mohl nacpati do kapes. Když odcházel, něco za ním zasténalo, bezpochyby zlý duch, který ten poklad hlídal. Prášek se nezalekl, ani se neohlédl a pospíchal domů. Když přiběhl na kraj lesa ke “Zlatníku”, zaslechl za sebou podivný rachot a výhružný výkřik: “Draze mi to zaplatíš.” Leč ani nyní se šťastný Prášek neohlédl, ačkoliv mu vlasy na hlavě stály jako hřebíky, a utíkal až do Lhoty. Vrazil do mlýna a trvalo dlouho, než mohl říci, co se mu přihodilo. Náhle však zůstal, jako když do něho uhodí. Po penězích nebylo ani památky. Cestou je všechny poztrácel. Prášek zemřel třetího dne od nadlidské námahy těla a od hrozného zděšení, které prožil. A od těch dob se už modrý plamen na Bradlci neukázal.
POVĚSTI O HRADU BRADLEC - PŘÍBĚH O JEDNOM STUDENTU
Jednou navečer přišel do zájezdního hostince “Na Váze” nad Železnicí chudý student. Večer seděl se sousedy v šenkovně a vyprávělo se o různých příhodách. Tu si někdo vzpomněl na tajemného rytíře na Bradlci. Student se smál jejich vyprávění, nevěřil jim a vydal se ještě téhož večera za svitu měsíce na nedaleký Bradlec, aby se přesvědčil o malichernosti jejich řečí. Sousedé mu marně rozmlouvali jeho počínání a varovali ho před pomstou rytířova ducha. Zanedlouho po studentově odchodu vystoupily nad Bradlcem černé mraky, rozpoutala se prudká bouře a blesk za bleskem osvětloval zlověstně krajinu. Sousedé čekali nedočkavě na návrat odvážlivce, a když se ho nemohli dočkati, odebrali se po utišení bouře na Bradlec. Jaké však bylo jejich překvapení a zděšení, když nalezli pod hradem již jen jeho bezduché tělo. Usoudili, že duch prokletého rytíře se pomstil nevěřícímu a vysmívajícímu se studentovi a shodil ho se zbořené věže do příkopu.
Pověst vypráví, že na hradě Bradlci žil bohatý pán, který si nejvíce zakládal na statečném synovi, příštím dědici panství, jmění i slavného erbu svého rodu. Panic si oblíbil krásnou dceru kumburského rytíře, ale otec tomu nepřál. Ani mírné domluvy, ani hrozby nepřervaly přátelství a lásku obou mladých lidí. A tak bradlecký pán se uchýlil pro radu a pomoc k čarodějnici, bábě prastaré, která dovedla léky i slovy měnit osud a život lidí. Na přání pána bradleckého vyřkla hrozná slova a zaklela dceru kumburského rytíře v Bílou paní. Zjevovala se lidem ve snách a za měsíčních nocí na obou hradech, v lesích i okolních vsích. Odvracela od lidí nebezpečí, pomáhala, kde bylo třeba, lidem domlouvala a obracela je na cesty správného života. Pány na hradech varovala před nepoctivými a zrádnými služebníky, pány přemlouvala, obmýšleli-li něco zlého a krutého pro své poddané. Navštěvovala chaloupky a ošetřovala nemocné, zvláště chudým dětem za noci nepozorovaně vkládala pod podušku bílý peníz. Leckdo ji spatřil, ale jakmile se pohnul nebo promluvil, Bílá paní rychle zmizela.
A syn bradleckého pána trápil se žalem a marnou touhou po ní. Bloudíval po lesích, bloudíval v myšlenkách, žádná jeho rána na honu nezasáhla cíle, k žádné práci nedovedl se upoutat. Zželelo se ubohého prince věrnému sluhovi a jal se mezi lidmi zvídat, jak pomoci pánovi. Když se dověděl, že v zapadlé rokli, kam skoro noha lidská ze strachu a hrůzné pověsti nevkročí, žije čarodějka, zavedl tam svého mladého pána. Ale bába, věrna slibu starému bradleckému pánovi, nic neprozradila, ani neporadila. Po nějakém čase, když bába cítila, že se chýlí poslední dnové jejího života, přece se rozmyslila a po náhodném poutníku, který kráčel kol její chaty, vzkázala pro panice. Hluboko se musil schýlit, když vstupoval nízkými dveřmi chaty do temné světnice. Na ohništi občas vyšlehly fialově rudé jazyky dohasínajícího ohně, čpavý dým úzkým praménkem v kruzích jako šedý had stoupal do komína; v koutě na zpuchřelém loži ležela mezi vetchými cáry stařena kost a kůže, jen oči jí ještě mdlým plaménkem blýskaly. Panic s úžasem poslouchal přiznání stařenino, a sotvaže ze schnoucího hrdla vydrala se jí poslední slova rady, stařena skonala.
Panic poslal věrného sluhu do Radimě, aby ihned přivedl kněze k syřenovské studánce. Za soumraku oznámil otci, že jde na noční lov. Ale zatím spěchal ke studánce. Bylo před půlnocí, když tam dorazil kněz s věrným sluhou. “Jakmile zazní z kumburského orloje první úder, oznamující půlnoc, počni svysvěcením této studánky,” řekl panic. - A jen dořekl, již tu první zvuk půlnočního bití. Kněz vysvětil studánku a odešel se sluhou, jak panic poručil. Ten nabral vody do měděnice a vykročil ke kumburskému hradu. Ale cesta před ním byla samá nesnáz. Brzy se země propadala, zase s hrozným rachotem balvany se válely všady kolem něho, ze všech stran hvizdot a jekot, až sluch přecházel. Ale panic světí před sebou cestu a statečně kráčí vzhůru do stráně a kopce, až přijde na nádvoří kumburského hradu. Ve svitu měsíce, který se právě prolomil clonou černých mraků, vidí před sebou mohutný strom, obalený zvláštním bílým květem. Vodou pokropí kruh kolem něho, aby zlé moci nemohly stromu škodit, a ze stromu utrhne devět kvetoucích haluzí. Tři haluzky svázal vkvetoucí kytici, dotkl se jí vrat, ta se otevřela, vešel do síně a do třetí komnaty vpravo. Zde skutečně stála jeho milá, bílá jako z vosku, průhledná jako závoj, tichá a chladného pohledu, jako by paměti ani pohledu pro něho neměla. Druhou kyticí ze tří haluzí dotkne se panny a ta se mění v takovou, jaká bývala a s jakou chodíval a jakou miloval. “Děkuju ti, žes mne vysvobodil,” byla její první slova a již mu padá do náručí a nechává se skoro nést z komnaty a z hradu.
Svítalo již, když oba došli do bradleckého hradu. Nehněval se otec na něho, vlídně přijal nastávající snachu, sám na Kumburk k sousedovi došel, přátelství sjednal a věčný mír uzavřel. Byla to slavná svatba, na kterou se sešlo mnoho pánů znamenitých rodů a reků. Nevěsta jako světice kráčela se svým milým k oltáři s kyticí zposledních tří ratolestí oné zázračné moci. Lid se upřímně těšil ze štěstí mladých pánů a nová paní dál rozdávala své dobré srdce všady, kde bylo třeba. - A onen tajemný strom dlouho se držel, byť již jen co pahýl na nádvoří kumburského zámku. A když zmizel, pověst o něm a o Bílé paní dále a dále v lidu trvá.
(Autor: Jaroslava Velartová, 1990)
POVĚSI O HRADU BRADLEC - O MODRÉM PLAMENI NA BRADLECI
Lidé, kteří chodívali pozdě v noci lesní cestou pod bradleckými zříceninami, viděli prý často tančiti na bradlecké skále modrý plamen, a proto si podruhé raději pospíšili, aby se ještě za světla dostali domů. Zvědavý Prášek ze lhoteckého mlýna si však umínil, že se jednou podívá na modrý plamen a že jej zašlápne, aby měli lidé pokoj. Jednoho dne se vracel vpodvečer z Újezdců přes Bradlec domů. Došel pod hrad již za úplné tmy. Bylo ticho, jen větřík si pohrával suschlým listím v korunách starých buků. Na rozlomené věži zahoukala sova. Prášek se zachvěl a zamrazilo ho v zádech, když se rozpomenul na to, že by se mohl objeviti modrý plamen. Neušel ani pár kroků, když se najednou slabě zablesklo a na skále se zatřepetal modrý plamének. Prášek se zprvu ulekl, ale hned se vzpamatoval, sáhl do kapsy pro drobečky, neboť slýchával od starých, že na místech, kde se ukáže modrý plamen, tam prý hoří peníze, jichž se může člověk jen tehdy zmocniti, přehodí-li plamen chlebovými drobty. Naštěstí našel v kapse trochu drobečků, a když se přiblížil na dosah ruky k onomu tajemnému místu, přehodil jimi modrý plamének a ten skutečně jako by jej prudký vítr sfoukl, rychle zmizel. Na tom samém místě ležela hromada zlatých peněz. Prášek poklekl rychle na zem a nahrnul si tolik zlaťáků, kolik jen mohl nacpati do kapes. Když odcházel, něco za ním zasténalo, bezpochyby zlý duch, který ten poklad hlídal. Prášek se nezalekl, ani se neohlédl a pospíchal domů. Když přiběhl na kraj lesa ke “Zlatníku”, zaslechl za sebou podivný rachot a výhružný výkřik: “Draze mi to zaplatíš.” Leč ani nyní se šťastný Prášek neohlédl, ačkoliv mu vlasy na hlavě stály jako hřebíky, a utíkal až do Lhoty. Vrazil do mlýna a trvalo dlouho, než mohl říci, co se mu přihodilo. Náhle však zůstal, jako když do něho uhodí. Po penězích nebylo ani památky. Cestou je všechny poztrácel. Prášek zemřel třetího dne od nadlidské námahy těla a od hrozného zděšení, které prožil. A od těch dob se už modrý plamen na Bradlci neukázal.
POVĚSTI HRADU BRADLEC - PŘÍBĚH O JEDNOM STUDENTU
Jednou navečer přišel do zájezdního hostince “Na Váze” nad Železnicí chudý student. Večer seděl se sousedy v šenkovně a vyprávělo se o různých příhodách. Tu si někdo vzpomněl na tajemného rytíře na Bradlci. Student se smál jejich vyprávění, nevěřil jim a vydal se ještě téhož večera za svitu měsíce na nedaleký Bradlec, aby se přesvědčil o malichernosti jejich řečí. Sousedé mu marně rozmlouvali jeho počínání a varovali ho před pomstou rytířova ducha. Zanedlouho po studentově odchodu vystoupily nad Bradlcem černé mraky, rozpoutala se prudká bouře a blesk za bleskem osvětloval zlověstně krajinu. Sousedé čekali nedočkavě na návrat odvážlivce, a když se ho nemohli dočkati, odebrali se po utišení bouře na Bradlec. Jaké však bylo jejich překvapení a zděšení, když nalezli pod hradem již jen jeho bezduché tělo. Usoudili, že duch prokletého rytíře se pomstil nevěřícímu a vysmívajícímu se studentovi a shodil ho se zbořené věže do příkopu.